Gábi, uplynul cca měsíc od Eurobasketu, kterého ses účastnila jako jedna z hráček základní sestavy reprezentace. Tak jak Eurobasket s odstupem času hodnotíš?

Pro mě samotnou to byl teprve druhý Eurobasket, kterého jsem se mohla zúčastnit a myslím, že na tento se jen tak nezapomene. Jsem hrozně ráda, že jsem mohla být součástí týmu s velkým T, který byl mnohými určitě podceňován, avšak pravou bojovností a srdcem na správném místě prokázal proč se na Eurobasket vůbec kvalifikoval. Spojení zkušených s mladými hráčkami přineslo to pravé a my se dostali až mezi 8 nejlepších. Co se týká těch smolných konců dvou posledních zápasů na turnaji – Maďarsko a následně Německo, tam samozřejmě stále převládá hořkost. Zápas s Maďarskem nám byl ukraden, a to nás stálo i možnost kvalifikace o Olympijské hry v Paříži. Mrzí to stále, ale už to nikdo nevrátí. Viděla bych celkový turnaj jako příslib ženského basketbalu do budoucích let a doufám, že si jednou o tu Olympiádu zahrajeme.

Byla jsi druhou nejlepší střelkyní tým a zárověň třetí nejlepší co do počtu asistencí. Co stojí za tvými výbornými výkony v reprezentaci?

Náš tým byl založen hodně na týmové hře a neměli jsme žádnou vyloženou tahounku týmu. To, že se mi v nějakých zápasech zadařilo více mě jedině těší. Myslím si, že to byl můj přínos týmu – tedy nosit body, a tak jsem ráda, že se to podařilo.

Možná jsem si i přinesla formu z ligové sezóny, cítila jsem se dobře, a hlavně jsem trenérku dlouhodobě znala.

Několikátý rok hraješ v zahraničí, konkrétně jsi v minulé sezóně hájila barvy Piešťanských Čajek na Slovensku, se kterými jsi vyhrála titul. V čem se basket na Slovensku liší od toho u nás a co se ti nejvíc líbí?

V Piešťanech jsem působila dvě sezóny, kdy jsem bohužel první skoro celou proseděla na lavičce kvůli vážnému zranění (zlomená noha). Druhý rok už byl podstatně lepší. Odehrála jsem celou sezónu a přispěla tak k nejúspěšnější sezóně klubu vůbec – výhra slovenského poháru, postup ze základní skupiny v Eurocupu a následně jsme vyhráli celou ligu, kde jsme byli neporaženi. Tuto sezónu si jistě zapíšu i já jako mou nejúspěšnější vůbec.

Pro mě je to určitě preciznější práce trenérů, je tam hodně vidět struktura hry na které si zakládají, systematičnost a za mě i kvalita tréninkového procesu celkově. Samozřejmě liga je slabší než v Česku, dá se tam hrát s 3 týmy vyrovnanější zápasy, a to je bohužel vše. Co mám, ale na Slovensku nejradši jsou určitě tamní fanoušci a lidé, kteří byli po celou sezónu i mimo ni úžasní. Našla jsem si tam lidi, za kterými se budu ráda vracet.

Basketbalově jsi v mládeži vyrostla v Pelhřimově, ze kterého jsi pak zamířila do Hradce Králové na střední školu. řekni mladým Sojkám, jak se holka z Pejru může dostat do nejvyšších soutěží a postupně i do reprezentace?

Mnohdy je to i o štěstí, ale já jsem od malička trénovala s o 2 roky staršími, což bylo způsobeno hlavně tím, že mám o 2 roky starší sestru a trénovala nás naše mamka. Následně jsem ještě chvilku hostovala do Slovanky Praha, ale ve starších žákyních už jsem si vybrala Hradec Králové, kde mě oslovil trenér. Zvolila jsem si tedy tuto cestu a určitě toho nelituji. V Hradci Králové jsem strávila 6 krásných let a pak odešla do Brna.

Je to o dřině, odříkání a tomu, že děláš, co tě baví, jak nejlépe dokážeš. Já jsem basketbalu vždy obětovala vše a veškerý můj život se točil okolo něho. Není to jednoduché, ale všechno se dá, když člověk ví, co chce. V dnešní době mají navíc mladé hráčky i o dost více možností (univerzitní basketbal v Americe, nebo basketbal 3x3), kde se mohou zviditelnit.

Závěrem vzkázala bych něco mladým holkám, které nyní běhají v dresu pelhřimovských Sojek ve stejné hale, kde jsi začínala ty? Más nějakou úsměvnou vzpomínku na své začátky v Pelhřimově?

Pokud je basketbal to, co je baví a naplňuje – „makejte a každý den se zlepšujte. Každý den je možnost udělat krok vpřed. Není to pouze o úspěších, ale i pádech (prohry, zranění), které je třeba přijmout a poučit se z nich.“

Zrovna včera jsme s našimi probírali moje a sestřiny začátky, našli jsme dokonce záznamy našich zápasů z roku 2007 na videokazetě a opravdu jsme se u toho zasmáli.

Já si asi nejvíce pamatuju vzpomínky, kdy jsem nosila dioptr. brýle na zápas a jelikož jsem byla o dost menší než soupeřky, tak jsem do nich neustále dostávala a vždycky byly celé pokroucené, hned jak to šlo jsem doběhla k mamce na lavičku a nevěděla co dělat. Mamka je vždy vzala za pár vteřin pár pohyby narovnala a nasadila mi je zpátky na nos. (smích)